Workshop #3: za devatero horami...

[Florentyna]

Krok 1: zkuste si vybavit někoho, kdo vás fakt štve (nebo alespoň jednorázově naštval). Představte si místo, kam byste ho nejraději poslali. A pak ho tam doopravdy v duchu pošlete. Na základě téhle představy pokračujte krokem 2.

Krok 2: napište krátký text (limit 10 minut volného psaní), který začíná: "Přišla mi pohlednice z..."

Krok 3: editujte a publikujte. Případně přidejte recept z té oblasti, kde se momentálně pohybuje dotyčný člověk.

Krok 4 (k zamyšlení): jak si představujete ideální místo na psaní? Buďte velmi konkrétní a promyslete co nejvíc detailů. Příště, než začnete psát, se tam zkuste v duchu přenést, a všimněte si, jak se pak změní vaše psaní.

[Tyna]

Přišla mi pohlednice z Pankráce. Byly na ní jen dvě slova "Odpusť mi!".

Nalila jsem si sklenku bílého Chardonnay z Austrálie. Dovezl mi ho jeden známý. Sametově kořeněná chuť mi klouzala po jazyku a já se nemohla ubránit vzpomínkám. "Zas musíš mít něco specielního, viď?" řekl by ..."no jo ty si hogo fogo, ví aj pí." a sám by si dolil další sklenici piva. Tehdy jsem ještě tiše seděla a pouze tupě hleděla do orosené skleničky. Dnes jsem měla čas pro sebe, čas, kdy si mohu uvědomit všechny tóny a barvy vína, aniž by mne kdokoli soudil. Z trouby už se pomalu linula vůně kohouta na víně, kterého jsem připravovala pro své přátele k večeři. "Kohout na víně? To mi maminka dělala každou středu." ironicky by poznamenal tentokrát. O několik hodin později by pak jako malé dítě se zaťatými pěstičkami a zavřenýma očima zkoušel ochutnat. Jenže jak už to u dětí bývá, co si zoškliví dopředu, nechutná jim pak dlouhou dobu.
"Uvědomila sis, že ty vlastně nikdy nevaříš, ale věčně něco zkoušíš? Dyť to není vaření, to jsou pokusy!" Mám chuť po něm hodit namazným chleba s máslem a poslat ho někam, ale stále ještě nejsem tak silná.

Soused slaví narozeniny. Asi dvacet lidí se mačká ve frontě na pečené selátko a k tomu popíjejí pivo. On je mezi nimi a nadšeně si chodí pro další a další nášup. Z povzdálí  pozoruji halekání opilců a omlouvám se hostitelům s tím, že ráno brzy vstávám. Nespím klidně, v noci mě stále něco budí. Postel vedle mne je prázdná. O půl čtvrté telefon...soused bydlí za rohem, jenže míra alkoholu je přespíliš vysoká. Druhý den ráno jdu položit svíčky na místo, kde skončil jeden lidský život.

Neodpustím...nemám ani právo

Šlichta z Pankrácké věznice:

fazole z konzervy
odřezky masa
chléb

Fazole z konzervy vlijeme i s omáčkou do hrnce, přilijeme vodu a vsypeme odřezky masa, či zbytky z předešlého dne. Vaříme a podáváme s chlebem.

[penda]

Přišla mi pohlednice z konce světa.

Je dobře, že odjel. Navždycky.
Už nemusím mít obavy, že by jednou malá chtěla poznat tátu. Žádný táta není. Jen zploditel, výrobce, dárce semene...
Je jedno, jak si ho kdo pojmenuje. Pro mě je člověkem beze jména.

Vkládám ji do alba své dcerušky. Pro případ, že se jednou Pája bude ptát.

Budoucnost
Tisková zpráva z konce světa:
Dnes v ranních hodinách odešel bezejmenný člověk z konce světa na onen svět.

Beru do rukou fotografii novorozené Pavlinky. Vkládám ji do zažloutlé obálky s předepsanou adresou:
Člověk beze jména
Konec světa

Škrtám slovo Konec a nad něj nadepisuji Onen.
K fotografii přikládám krátký vzkaz: Jsi dědečkem...

[noemmi]

Přišla mi pohlednice z Baham. Původně měla být z Bora Bora, ale kdo si jen tak vybaví ten název, že  . Pohlednice přišly vlastně tři, postupně, jak jsem četla první, přišla další. A pak ta poslední.

Ta první přišla od nikoho. Že prý jí to štve, a že prý se furt snaží, a že prý to stále nějak nejde. Ale že možná už tuší, jak na to. Podepsaná byla moje sestra. Zvláštní, žádnou sestru nemám.

Druhá byla od početné romské rodiny ze sedmičky. Nebyl tam pozdrav. Oni nezdraví. Myslela jsem, že třeba chtějí poděkovat, poslala jsem je přeci na dovolenou. Ale to také ne. Oni neděkují. Pohlednice byla úplně prázdná. Oni asi neumějí psát. Byla strašně ošuntělá a neuvěřitelně páchla. A mně jich snad poprvé bylo líto...

A ta třetí? Nebudu psát od koho byla. Čekala jsem, že bude stejná, jako pokaždé. Přetvrářkově vysmátá, a co všechno zažila, a kdo jí ublížil. Ale nebylo to tak. Bylo tam: "Na dovolené si člověk skvěle pročistí hlavu. Ale sama to sama nezvládnu. Až se vrátím, musíme se sejít. Díky."
Ta poslední mi udělala snad největší radost.

Není nad to poslat lidi na dovolenou. Skvěle si pročistí hlavu. V houpací síti, s nealko ovocným koktejlem a jen tak sami se sebou - to prospěje každému.

Až vás někdo naštve, udělejte si ovocný koktejl. Rozmixujte co zrovna máte. Že se to k sobě třeba nebude hodit? No a? Hezky až do dna. Skvěle vám to pročistí hlavu

[vEruska-v-kuchyni]

Připojuji se... http://blog.veruska.cz/?p=743

Tohle mi dalo zabrat. Dvakrát jsem musela začít znovu. Bylo to pořád příliš osobní.

[lucianka]

Přišla mi pohlednice ze severního pólu. Kdopak utratil peníze za známku, aby mě obšťastnil svým pozdravem? Nemusím se ptát, odpověď moc dobře znám. Však jsem tam autorku sama poslala. Píšu z téhle nehostinné krajiny sama sobě.
Mám ráda teplo, pojistila jsem tak své největší utrpení. Pykám za všechno, co jsem provedla a bylo následně hodné studu. Strašně se tím štvu. Svědomí neporučím. To moje opravdu není běloučké jako čerstvě napadlý sníh, nicméně zpět už nic nevrátím. Tak si to musím opravdu "užít", brrrrr.

Ahoj Lucie,
píšu si z místa, kde "jdu na sever, jdu na jih". Přemýšlím, co všechno mi tu schází. Kromě hřejícího slunka, zelené trávy a ranní rosy, ještě moji nejbližší, přízemně teplá koupel, polštář s peřinou, škola & práce, rozkvetlé stromy a padající listí. Navíc a nejvíc i teplá bramboračka, kterou mi jednou skvěle uvařil můj muž, když jsem se v noci vrátila z náročné pracovní cesty. Lucie, pozdravuj ho a vyřiď mu, že se k vám možná zase někdy vrátím.

Báječná bramboračka, z lásky vařená

1/2 kg brambor
70 g celeru
4 stroužky česneku
70 g mrkve
70 g petržele
1,5 l vody
2 lžíce hladké mouky
2 lžíce másla
hrst sušených hub
majoránka,
1 lžička soli

Houby namočte do vody a nechte asi půl hodiny nasáknout. Z másla a mouky udělejte světlou jíšku a násldně ji zalijte vodou. Přiveďte k varu, přidejte houby a vařte 10 min. Přidejte na kostičky nakrájené brambory a kořenovou zeleninu, rozetřený česnek a sůl. Vařte do změknutí brambor a zeleniny ještě asi 12 minut. V závěru přidejte majoránku. Nezapomeňte okořenit ještě kapkou lásky

[vlaďka]

Přišla mi pohlednice... Vlastně jich přišlo pět a ani jedna není pro mě. Ale občas, když není co na práci jako dneska, se ráda zamyslím, co bych dělala, kdyby mi nějaká přišla. Zvlášť když je to jedna z mnoha pohlednic pro paní Novotnou z devítky. Ty vždycky vybízejí k porušení listovního tajemství. Vždyť co je na takové pohlednici tajemného? Ani trochu se nepokouší maskovat kousky životů, které nese do dálky kolem tolika zvědavých očí. A pisateli je to jedno. Vystačí si s malým prostorem a okázalou nevšímavostí k publiku, které nese jeho vzkaz přes hory a doly. To dopis, ten se jen tak nedá. Nechce ani napovídat. Životy zavřené v bílých obálkách jsou anonymní, sterilní a neproniknutelné. Nad ušmudlanou pohlednicí s kostrbatými slovy "Ahoj babičko! Máme se dobře. Včera hodně sněžilo, ale dneska už je hezky. Lyžování mně baví. Vaří nám dobře, ale nejlepší vdolky stejně děláš ty. Tak ahoj, Adam" se nedá nepousmát. Jiné zase s člověkem pěkně zamávají. Ale všechny mluví nahlas. Nesnaží se ztišit, neskrývají se, necudně vystavují všechno, co můžou nabídnout. Vůbec jim nevadí, že mají tak málo místa. Velká slova se vejdou i na ten nejmenší kousek papíru. Pohlednice pro paní Novotnou nese slova z největších. Vím, proč jsou zrovna na pohlednici. Dopis by vyhodila rovnou. Pohlednice dostala do vínku úžasný dar - zvědavost. Přestože nic neskrývá, vzbuzuje jí víc než dopis, víc než Pandořina skříňka. A než se paní Novotná naděje, přelétne písmena očima. Co na tom, že jejich nositel okamžitě končí v krabici na papír. Svůj úkol splnil. Paní Novotná odchází. S prázdnýma rukama. Stejně okázale nevšímavá jako její pohlednice. Ale slova se k pisateli nevrátí, dokud nevykonají své dílo. Trvá jim to dlouho, ale já se do toho plést nemůžu. Jen čekat a doufat. Trpělivosti mám konec konců dost.
Než se dočkám, vzpomenu si na Adama. Moje babička totiž taky dělávala ty nejlepší vdolky na světě.

[Abies Alba]

Přišla mi pohlednice z Pekla.
Téměř jsem ji nemohla udržet v rukou.
Pálila.
Místo adresáta bylo prázdné, přesto jsem věděla, že patří mně.
Prázdné řádky křičely tisíce výčitek, které se nedaly utišit.
Obvinění zněla jasně, vina je prokázaná.
Místo podpisu černá šmouha.
Psalo mi moje svědomí.

JIDÁŠKY

250 ml mléka
2 lžíce oleje
sůl
2 lžíce práškového cukru
500 g hladké mouky
5 g sušených kvasnic
rozšlehané vejce na potření
2 lžíce medu
Mák na posypání

Zpracujeme slano-sladké kynuté těsto, necháme kynout, tvarujeme válečky a z nich na plechu pokrouceninky. Necháme znova vykynout, potřeme rozšlehaným vejcem s medem a posypeme mákem. Upečeme. Jidášky chutnají jako zrada - prvně sladce, potom slaně.


Tímto děkuji svému manželovi, že mě vrátil k původnímu nápadu, kam a koho poslat na vzdálené místo. TAké mu děkuji za noční konzultace, trpělivost a za to, že má tu svoji bláznivou ženskou stále rád.  

[penda]

Flo, chci Ti poděkovat za toto téma, umožnila jsi mi, abych ze sebe vyventilovala to, co v sobě dusím už 19 měsíců. Koukám, že ostatní autorky kromě Týny (z její pohlednice mi běhal mráz po zádech) ani snad nikoho, na koho by byly naštvané, nemají. Blahopřeji. Docela by se mi líbilo, kdyby se na mě naštvala Věruška nebo noemmi. Takovou dovolenou na Bahamách nebo v Thajsku bych si nechala líbit. Naštvaná na sebe jsem občas taky, to se posílám do nevidim, takže reakcím lucianky a "Abí" rozumím. Osobně se mi moc líbí "pohlednice" od vlaďky ... té posílám 10 bodů. 

P.S.
U svého příspěvku neuvádím recept, neb ho jednak nemám příležitost vyzkoušet, pak nemám čas na jeho překlad z originálu a v poslední řadě se mi nelíbí ani ta představa, že by se dotyčný měl na konci světa či na onom světě něčím cpát. To by pak nebyl žádný trest. :

[vlaďka]

Penduško, děkuji velice. Nebylo to jednoduché a v zásadě jsem vlastně nesplnila zadání Tvou ani Týninu pohlednici bych psát nechtěla. Zatím mám štěstí a nemusím. Obě máte k+ za odvahu jít s tím ven.

[noemmi]

Pendo po tvém komentáři jsem musela přemýšlet:)

Je to už pár let zpátky, bylo to hodně, hodně, hodně bolavé a nepříjemné. Na něco, co mělo být jedním z nejkrásnějších zážitků, na které se vzpomíná celý život, díky několika lidem raděj nevzpomínám vůbec. Nechci tu popisovat, jak moc to bolelo, co to všechno způsobilo a ovlivnilo, kolik věcí kvůli tomu bylo mnohem těžší..., protože bych to stejně nedokázala popsat.
Můžu napsat jen jedno. Je to pryč. Odpustila jsem. Uznávám, některé lidi nemusím vidět. Z některých návštěv jsem byla trochu nervózní. A některé věci se dávají dohromady stále, a nevím, jestli někdy budou úplně v pořádku.
Ale když předemnou vyvstane otázka na někoho, kdo mě opravdu naštval, kdo mě opravdu zranil - nevybaví se mi to. Prostě mám klid...

Odpouštět často musíme hlavně kvůli sobě.

[vlaďka]

Noemmi, pod to se podepíšu Jizvy zůstávají nejen po fyzických zraněních, ale naštěstí to jsou jizvy a ne hnisající rány, do kterých se musí řezat a znovu a znovu je otevírat, než se po dlouhé době zahojí. Odpuštění nevrátí věci tak, jak byly, ale umožní uzdravení.

[Kecka]

Přišla mi pohlednice z... Z blízka. Vlastně odvedle. Ani nemusela lepit známku, stačilo dát do schránky. Písmo bylo roztřesené, rukopis hůř čitelný.. Věděla jsem, že je to od ní. Přece musí napsat, ví, že to celé bylo malicherné. Že já jí odpustila. Vlastně ani nebylo co, stáří mívá rozmary a každý jsme nevědomky někdy zlý. Nebylo co odpouštět, bylo třeba se zasmát, říct - aha, takhle to je... A pochopit, že ta zloba není ona, ale ty prožité roky. Tak se těším, usmívám, obracím pohlednici a čtu.. A úsměv mizí... Tak třeba příště. Určitě je ještě čas.

[lucianka]

Musim napsat, ze se zaciname ocitat v ukrutne osobni sfere. Po vsech vasich poznamkach jsem pochopila, ze jsem svuj dopis neadresovala cloveku, ktery me v zivote nejvic nastval. Duvod je ten, ze jsem ho uz vytesnila ze sve pameti. Radeji na to nemyslim, vlastne uz jsem zapomnela. Neni to mozna tak zavazna vec jako u vas, ale je to jedina a nejlepsi cesta. ZAPOMENOUT. Najit si jine veci hodne vzpominek. Kez se tak stane... 

[vEruska-v-kuchyni]

Každý máme svého "bubáka", ani já nepsala tomu svému skutečnému. Nechtěla jsem se v tom rýpat, i když pohlednice je pěknou příležitostí, jak si ulevit. Jsem co se bubáků týče naprostý introvert a špatně se mi o tom mluví i píše. Stačí, že to mám v sobě jakž takž vyřešené. Skládám poklonu všem, co si takto uleví. A nejvíc se mi líbí pohlednice Abies a mrazilo mě u Tyny a pendy.