Workshop #3: za devatero horami...

[Florentyna]

Tak tenhle díl kreativního psaní je vážně pecka. Já jsem si svého bubáka doopravdy uvědomila, až když jsem to psala... Ta přísná pravidla týkající se prázdného papíru a non stop psaní bez škrtání mají strašně moc do sebe. Doufám, že jsem nikomu nezpůsobila žádné nepříjemné vzpomínací trauma, tyhle důsledky mě při psaní zadání opravdu nenapadly. Případným postiženým se moc omlouvám.

[Florentyna]

Přišla mi pohlednice z Dolomit. Vždycky jsem věděla, že má blízko k horám. Miluje vysokohorské túry, kdy mysl putuje krajinou a kdy se celé tělo potí námahou.

Nenech se zmýlit krásným obrázkem z druhé strany, ve skutečnosti tu jen prší. Ale zase se tu dá rozchodit skoro cokoli...

Slovo skoro pro jistotu ještě podtrhnul. Jak dlouho jsem vlastně čekala, že napíše? Kolik dní, týdnů, měsíců a nakonec roků jsem nedočkavě vybírala poštovní schránku, jak často jsem s napětím otevírala emailový program a doufala v jakoukoli zmínku o jeho existenci? Byla jsem úplně stejná, jako všechny ty ženy v televizi, které patnáctkrát za večer kontrolují záznamník, zda tam už je konečně vzkaz od něj. Zbývajících pár vět na pohledu už jsem nedočetla. Byly by určitě stejně prázdné, jako modré nebe a kamenné vápencové srázy z pohlednice. Než se dostal k tomu, že napsal, jsem totiž stačila zjistit, že pro lásku udělá chlap cokoli - a než se k tomu dostane, rozhodně ji nenechá čekat v nevědomosti.

"Koupím ti á trojku, i s osvětleným makeupovým zrcátkem, jestli se ti tak líbí. Nechám nám postavit dům, jen si řekni, kde. Šel jsem včera za právníkem, podávám žádost o rozvod. Krucinál, tohle je vyznání lásky, copak to nechápeš? Líp to neumím. Prosím, buď se mnou." Trvalo mu dva roky, než se úplně srovnal s mojí odpovědí. Ne všechny ušlechtilé city jsou vždy vzájemné. Naučil mě toho ale víc než táta a částečně jsem dospěla až díky němu.

Shrnula jsem reklamní letáky, přidala k nim lístek z Dolomit a nesla je do krabice na starý papír. Málem jsem si nevšimla, že mi z té hromádky na zem vypadl bílý, strojem psaný korespondenční lístek. To se ještě dneska používá?

Vážení,

začínal tak strašně neosobně. Podle všeho byl odeslán z psychiatrické léčebny v Bohnicích. Vždyť tam nikoho neznám. Nebo že by...? Polykám naprázdno a sedám si raději na židli.

Vážení,
rád bych se vám Všem, a to nejen jako povinnou součást mé terapie, omluvil. Až nyní jsem si uvědomil, jak velkou bolest jsem Vám všem způsobil. Vaši beznaděj jsem si vysvětloval špatně; zatímco já jsem chtěl léčit, vy jste se už dávno smířili s nevyhnutelným a doufali, že to všechno skončí co nejdřív. Namísto zmírnění utrpení jsem ho prodlužoval. Pochopil jsem to pozdě, bohužel ne jako lékař, ale jako rodič.
S pokorou a úctou,
bývalý primář dětského anesteziologicko-resuscitačního oddělení...

Tak a teď ať si v Dolomitech klidně vysvitne sluníčko.

[Tyna]

Každý máme svého "bubáka", ani já nepsala tomu svému skutečnému. Nechtěla jsem se v tom rýpat, i když pohlednice je pěknou příležitostí, jak si ulevit. Jsem co se bubáků týče naprostý introvert a špatně se mi o tom mluví i píše. Stačí, že to mám v sobě jakž takž vyřešené. Skládám poklonu všem, co si takto uleví. A nejvíc se mi líbí pohlednice Abies a mrazilo mě u Tyny a pendy. 

mě taky mrazilo  trochu jsem to přitáhla za vlasy, ale nějak jsem se u toho psaní rozohnila a nemohla si pomoct 

[vlaďka]

Jen se to bude blbě hodnotit. Tady se totiž hloubka materiálu děsně promítne do výsledku, takže vítězí Flo s Týnou těsně za zády. Ale moc se mi líbila i Kecka (z té poloviny, co píše "o ničem"). Zas na druhou stranu, my, co nevyhrajeme, vyhráváme v realitě tím, že nemáme moc o čem psát...

[vlaďka]

A ještě přidám jeden zfetovaný workshop. Máte takové ty okamžiky, kdy už skoro spíte a napadne vás u toho něco geniálního? A když se vzbudíte, už to vůbec není geniální, jenom trhlé a navíc si toho půlku nepamatujete? Tak to je ono.



"Tobě se vyloučí za dvě hodiny. Mně za dvě a půl, protože jsem ženská," poznamenala věcně.
"To je nefér. Diskriminace." Ani se nerozhlédl přes silnici, jak se rozohnil. Před nimi se snesl na zem papírek od žvýkačky.
"To není diskriminace. To je příroda, tu neukecáš."
"Ale představ si, jaký by to mohlo být, kdyby tě příroda nediskriminovala. Kdyby se na to prostě vykašlala. Třeba by pak bylo romantický, že na nás prší papírky od žvýkaček."
Ten si taky všímá všeho. Ale že ho teď mohlo přejet auto, to je mu jedno. "Romantický možná, ale ekologický určitě ne," namítla.
"Kašli na ekologii. Není diskriminace, není ekologie. Navíc se ty papírky stejně vznesou a odletí jako motýli, když tě to tak trápí." Usmál se tak přesvědčivě, že ji najednou nenapadlo, jak by se do té myšlenky dalo rýpat. Místo toho přehodila na jinou kolej.
"Hele, schránka. Musíme na poštu, potřebuju poslat pohled."
"Nalep na něj žvýkačku."
"To by nepochopil," zavrtěla hlavou nad jeho nesmysly.
"A kdo vlastně?"
"To je jedno." Teď se usmála pro změnu ona a třepla ho po hustých vlasech. A jeho bujná blonďatá kštice se najednou změnila ve lví hřívu, popadl ji do zubů, opatrně, jako kočka kotě, a nesl ji pryč. Daleko, na místo, kde papírky poletují vzhůru jako bělásci i v naprostém bezvětří, kde je žvýkačka na pohlednici veskrze příjemným a užitečným sdělením, kde se lidé najednou mění ve lvy a kam si může přidávat své vlastní nesmysly aniž by ji za to někdo káral, nebo se snažil vykládat jejich význam.

Na úplně jiném místě planety, nebo možná jen města, konec konců, co na tom sejde, podřimoval v obrovském pohodlném ušáku profesor. Ruce sepnuté přes mohutný plnovous a majestátní bříško sebou občas cukly, jak snil o holčičce v bílých šatičkách. Kráčela spokojeně vedle ochočeného lva. Klidně by se na něm mohla i vézt, nezkřivil by jí ani vlásek. Dělala u toho bubliny z růžové žvýkačky. Obrázek pokojné, nesmyslné idylky. Ale tu holčičku znal. To byla kdysi jeho studentka. Trhl sebou. Tentokrát ho to probudilo. S touhle dívkou si nikdy moc nerozuměli. A přece. Žili v úplně odlišných světech, ale přece mezi nimi existovalo jakési pouto. Taková škoda. Vstal a rozhlédl se po knihovně. Táhla se přes celý pokoj a jestli na ni někdy dopadlo opravdové sluneční světlo, bylo to spíš omylem. Všechno světlo v té místnosti vypadalo tak nějak bledě, zašle, jako by z něj někdo předtím vysál život. Na to se ale nedíval. Sáhl na horní poličku a vytáhl zašlou knihu vázanou v kůži. Stálo na ní "Výklad snů."
Začetl se až zase usnul v křesle. Ve snu plynule pokračoval ve čtení, jen se mu do toho pořád pletla růžová žvýkačka. Lepila listy knihy dohromady a voněla. Jako něco, co už je dávno. Něco, co bylo a nedá se to vrátit, i když by se člověk strašně rád snažil.
Probudil ho pošťák. Přinesl mu pohlednici přehnutou na poloviny a tvářil se mrzutě. Jak by ne. Když pohlednici rozložil, byla tam. Růžová žvýkačka pomačkaná a zase roztažená do tvaru srdce. Pod ní jen pár řádek:
Freude, Freude,
někdy na tě nedojde.
Anita.
Usmál se.

[Florentyna]

Zatím jsem to četla třikrát a pokaždý jsem tam zas našla něco novýho. Dobrý!!!

[vlaďka]

Však jsem to taky nacpala konotacema, aluzema a jinýma podobnýma literárníma nesmyslama, co dokážu jenom když spím Proto nemáte šanci nikdy pochopit, co jsem tím myslela a já zas nikdy nemám šanci pochopit, co z toho vyčtete. Barthes tomu říká smrt autora a tvrdí, že text existuje sám o sobě bez ohledu na to, co tím autor myslel a co z toho čtenář vyčte

[Mariebobr]

Přesně takovým textům nerozumím a fascinují mě a teď chci napsat jen to, že jsem tam našla Narnii a že jsem si dnes z nostalgie koupila růžovou žvýkačku s tetováním, protože jsem včera vzpomínala na pedro. Zajímavý.

[Tyna]

jo jo v člověku to leccos vyvolá a to je na tom to nejlepší! vladi - jsi šikulka! k+

mě to připomnělo mou nejoblíbenější knihu Tracyho tygra 

[Daniela]

Přišla mi pohlednice. Písmo dobře znám. Měla mi být rodina. Bydlela u nás 6 let, nejlepší kamarádka mé dcery a největší láska mého syna. Všichni si mysleli, že budeme rodina. Pak se rozešli. Oženil se s jinou, mají spolu dítě. A ona zmizela, nebrala telefony, neodepisovala na správy.
"Tak přijede?"otočím se na dceru.Oči ji září "jo, příští měsíc. Už jsme provolali asi dvě hodiny, Představ si, ona už učí, a minulé léto byla v Americe, a..." slova se rozmazávají, stejně jako obrazy. Slyším dívčí chichotání za zavřenými dveřmi dlouho do noci. Pak tiché cupitání, otvírání lednice, cinkot sklenic a talířů. Občas se přidám. My tři proti celému světu.
"...a ptala se, jestli se zlobíš" proberu se do reality.
"Cos jí řekla?"
"Pravdu. A přiveze ti bryndzu."

Bryndzové halušky pro tři:
6 velkých brambor
1 vejce
polohrubá mouka
sůl
slanina

Brambory na jemno nastrouháme, slijeme z nich vodu, přidáme vejce, sůl a tolik mouky, aby těsto zhoustlo jako na noky. Speciálním sítem protlačujeme do vařící osolené vody. Až vyplavou na povrch, scedíme je, okamžitě prelijeme vyškvařenou slaninou a smícháme s rodrobenou bryndzou. Jíme z jedné mísy.

[Ginevra]

Přemýšlela jsem, jestli napsat ..........no ale zkusím to.

Přišla mi pohlednice.

Udivený pohled mámy naznačoval, že to nebude pohled od nikoho z rodiny. Vrtalo mi hlavou, kdo v této době ještě posílá pohlednice. Vlastně ani nevím, kdy mi naposledy nějaká přišla.

Beru do ruky obdélníček a prohlížím jej. Už první pohled na obrázek Vyšehrad mi vše prozrazuje. Začíná mi být úzko, upocené ruce pomalu rozmáčejí okraje a srdce se snaží vyskočit z hrudníku. Děsivá slabost obklopuje celé tělo a ja padám na zem. Stačím ještě zakřičet ,,Mami, já asi omdlím´´.
Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale stačila jsem si přehrát celý příběh. Jedna holka, jeden chlapec a jedna velká láska. Jedna žena, jeden muž a jedna velká deprese.

Otvírám oči. Nademnou stojí vyděšený bratr a ptá se co se stalo. Svedu vinu na nízký tlak a odkráčím k odpadkovému koši. Odhazuji zmuchlaný pohled, na kterém je černým gelovým perem načmárán vzkaz ,, Příští týden se žením, ale stejně tě budu vždy milovat!,,
DOBŘE TI TAK!

[penda]

Hahaha, Ginevro, tleskám, vžila jsem se totiž do příběhu ... jen tak na ně, na pacholky! Perfektní!

[Ginevra]

Přišla mi zpráva, zpráva kterou jsem tak moc potřebovala, aby prolomila to strašné teskno, které mám teď v srdci  Jenže mi přišlo od toho samého jako pohlednice.