Workshop #5: letní plavba

[Florentyna]

Krok 1: Vezměte si čistý list papíru a namalujte na něj schématický obrys plachetnice: kýl, hlavní plachtu a vedlejší plachtu. Nic nevybarvujte a nepřidávejte žádné detaily.

Krok 2: Začněte vpisovat věty do naznačených obrazců. Tentokrát žádné řádky, žádný pevný směr psaní, buďte kreativní i ve způsobu vyplnění prostoru. Pište, dokud celý obrazec nezaplníte. Začněte větou: "Loď nás unášela k..."

Krok 3: editujte a publikujte. Pokud máte související recept, přidejte ho.

Krok 4 (k zamyšlení): někteří lidé se uvolňují plavbou na své jachtě, někdo si jde zaběhat nebo zahrát fotbal, někdo si zapálí cigaretu nebo pustí hodně nahlas hudbu. Jak se uvolníte vy? Vyjmenujte aspoň tři způsoby. Příště, až budete mít pocit, že potřebujete vzpruhu, něco z toho udělejte a pak se hned dejte do psaní.

[vlaďka]

Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, co budeš psát


Loď je unášela ke hvězdám. Aspoň na chvilku se nad tím zamyslel. Ve skutečnosti měla pevně stanovený kurs k Marsu. Ale tvar tohohle prototypu sváděl k prapodivným myšlenkám. Kapitán se přistihl, jak přemýšlí nad starými plachetnicemi, nad opuštěností oceánů a opuštěností vesmíru. Ne že by ve vesmíru vůbec nic nebylo. V moři taky žije ledacos. Ale pravděpodobnost, že se vydá rovnou za nosem mezi hvězdy a potká tam inteligentní život, se kterým si hezky popovídá, byla opravdu mizivá. Zapátral v paměti, co se učil jako dítě v dějepise. Na začátku dvacátého století byli lidé taky takhle skeptičtí. A o sto let později čiší z jejich fikce nezdolný optimismus. Kdo ví, třeba dnes, na začátku kosmického věku, taky procházejí jenom obdobím skepse. Nikdo neříká, že všichni jejich vědci musejí mít pravdu. Kdo to jen byl, kdo začal první psát o solárních plachetnicích? Taky jim nevěřil, že unesou víc než dva lidi. A myslel si, že nadsvětelná rychlost je nedosažitelná. Kdyby myslel, on to považoval za nezvratný vědecký fakt!
Těžko mu to mohl mít za zlé. Byl to přece jenom konec středověku. A přece to není tak dávno. Přece člověku zůstaly touhy, které by v civilizované společnosti nikdy a za nic nepřiznal. Touhy natolik středověké, že by o ně před posádkou ani v žertu náznakem nezavadil. Jaké by to asi bylo unést loď a vydat se s ní do nezmapovaných částí vesmíru, tam, kam územní plánování ještě nenapřáhlo své pařáty? Co by tam asi našel?
Nic. To je to. Nic zajímavého by nenašel. Možná by to nadchlo ty geology, které vezou. Ale on sám by se ukousal nebetyčnou nudou. Proto nemá smysl nad něčím takovým vůbec uvažovat. Vrátil se k letovému plánu, do světa řádu a rozumu. Trochu mu chybělo, že se na tuhle strunu ani nevtipkuje. Na druhou stranu musel uznat, že tvůrčí chaos, kterého si středověk tak cenil, měl příliš mnoho vedlejších účinků. Všichni přece víme, jak to dopadalo, když si každý dělal, co se mu zlíbilo. V kosmickém věku se musí ta nesmyslně přeceňovaná neomezená osobní svoboda podřídit vyšším cílům. Jak jinak by se dalo řídit deset obyvatelných planet? Bez pevně daného řádu by vypadaly jako Země. Země... Ano, pořád ještě tam je. Ale kdo by na ní chtěl žít? Špinavá, zničená, opotřebovaná. Rezervace pro ty, kdo si neumí vážit civilizace. Odkladiště pro ty, kdo se na ní budou chtít v tom chaosu třeba pozabíjet. Posílají se tam všichni - ti, kdo si dovolují zpochybňovat naše využití robotiky; ti, kdo by chtěli osobní svobody na úkor uspořádanosti celku; ti, kterým se nezamlouvá Federace. Nic jim neupíráme. Mají to, co mělo lidstvo na začátku. Stejné možnosti jako všichni ostatní. Ale chaos, ve kterém žijí, jim nikdy nedovolí pozvednout se ke hvězdám. Nikdy nebudou mít dost sil, aby se obrátili proti Federaci.
Ani kdyby na tamtom světě bylo něco krásného, nevyměnil by za to pohodlí svého úhledného domova na Venuši. Tam se nemusí o nic starat. Může dělat, co ho těší, a nezabývat se přízemnostmi. Ještě jednou zkontroloval letový plán. Za dva měsíce bude doma. Unášet loď, taková pošetilost. Jak ho to jen mohlo napadnout? Všichni přece dobře vědí, kde by skončili, kdyby něco takového vyslovili nahlas. Jsou snad myšlenky o to palčivější, když je není s kým sdílet? Copak můžou ostatní kapitáni snít o podobných nesmyslech? Možná. Marissa tomu věřila. Taková škoda. Uměla výborně vařit. Zajímavé, jak si člověk vybavuje nepodstatné drobnosti. Lívanečky, které mu dělávala k snídani, když se vrátil. Jak na něj trpělivě čekávala ... Co by dělal, kdyby na něj za dva měsíce znovu čekala? Změnilo by se něco? Ne, uzavřel v myšlenkách tuhle kapitolu. Nahlásit ji musel. Je to povinnost občana.

[Mariebobr]

Řekni mi, co píšeš, a já ti řeknu, co čteš... Lewis - Kosmická trilogie? Asi toho tam je hodně, jen to já neznám. Hezké na zamyšlení.

[vlaďka]

Čtu Clarka a dívám se na Star Trek první seriál Ale Lewise bych si taky mohla přečíst, ten přemýšlí velmi zajímavým způsobem.

[Mariebobr]

Aha, to je zajimave, protoze jsem tam z toho 'nasla' podridit se vyssim cilum a obydlenou Venusi. Urcite si to precti, jestli chces, muzu zapujcit.

[vlaďka]

Díky, beru tě za slovo Když ono všechno, co tam je, je taky omleté stokrát dokola

[noemmi]

Tyjo vlaďko, tys musela mít mega loď, nebo minipísmo:) Mě se tam nic nevešlo:) Ono vůbec je to takový divný, až bych to udělala znovu raděj...

[vlaďka]

Kombinované, megaloď a minipísmo To si dělal ještě třídní na gymplu srandu, že napíšu maturitní otázky na poštovní známku Ale tvoje loď je krásná. I s rybkama

[marmota-b]

Rybky se mi taky líbí.

[Abies Alba]

Loď nás unášela k jednomu z mnoha ostrůvků rozesetých po rozlehlé vodní ploše. Denní doba se nedala určit, světlo jakoby vyzařovalo odevšad, ale jeho přímý zdroj nebyl vidět. Nebýt pout na rukou, užívali bychom si plavbu docela jinak. Podivný barevný svět lákal k odhalení jeho tajemství.
"Je tu zvláštní ticho, nemyslíš?" šeptla Janina, "ani pták nepípne, mouchy nebzučí. Jenom klidné ticho. Akorát vesla šplouchají do vody."
"Jo, je to divné. Včera jsme si ještě stěžovali na hluk aut a civilizace a dnes..." nedokončil Jirka myšlenku. "Není to ironie?"
Neměl jsem náladu rozebírat, kde jsme, proč tam jsme a co se stalo, neměl jsem náladu na nic. Kéž bych si to mohl v klidu ujasnit. Ještě mě bolela hlava od úderu kamene a za uchem se mi vlasy slepily zaschlou krví.  Dva polonazí domorodci nás odváželi do nitra neznámé ostrovní země, neměli potřebu kontrolovat nás ani naše pouta. Byli si dokonale jistí svou prací.
"Bojím se, co s námi udělají?" začala natahovat Janina.
"Hlavně nebreč, tím nic nevyřešíš!" zle jsem po ní loupl okem. V duchu jsem si nadával: 'Ty kreténe, sám jsi to zvoral, tak si na ní nevylévej zlost, neměl jsi tam lézt, jseš blbej, blbej, blbej!!!'
Dobrák Jirka zachraňoval situaci: "Nešil, poradíme si, určitě se s nimi dá domluvit. Uvidíš, vždyť je to nedorozumění."
Byl jsem mu za optimistická slova vděčný, dávala nám naději, která se rozplývala s každým metrem, kterým jsme se vzdalovali od tábořiště z minulé noci. Přibližovali jsme se k jednomu z větších ostrovů, chlapíci skonili vesla a loďka doklouzala k přírodnímu přístavišti. Na břehu stáli dva snědí muži, v rukou kopí s kamennými hroty, obličeje i těla potetované modrými obrazci.


Brambory pečené v ohni

Brambory vykopeme na poli, omyjeme v potoce a nasázíme do žhavého popela dohasínajícího ohně. Počkáme asi hodinku, uvaříme si čaj s medem a citrónem, podáme slánku a začneme dloubat brambory z popela, ochutnáme a pokud jsou patřičně měkké, mírně osolíme a baštíme, až se nám bříško nadouvá.

[marmota-b]

To je takové morbdiní, ten kontrast příběhu a receptu.

[penda]

  taky sis představovala spíš recept na pečená lidská těla? 

[marmota-b]

taky sis představovala spíš recept na pečená lidská těla? 

No, trochu jo... něco na ten způsob.

[Abies Alba]

 

[Abies Alba]

Tyjo vlaďko, tys musela mít mega loď, nebo minipísmo:) Mě se tam nic nevešlo:) Ono vůbec je to takový divný, až bych to udělala znovu raděj...

NOemmi, mně se tvůj výtvor moc líbí, jak rybky, tak obláček i sluníčko a ta loď s textem je velice autentická. Škoda to dělat znova.