Workshop #6: v roce 1989...

[Florentyna]

Krok 1: dnes tu máme výlet do historie. Přeneste se myšlenkami do roku 1989.

Krok 2: začněte psát své volné úvahy. První věta z celého textu je "V roce 1989, těsně předtím, než..."

Krok 3: editujte a publikujte. Pokud to jde, přidejte také nějaký recept, co s vaším textem souvisí.

Krok 4 (k zamyšlení): pokud by se dalo najít 1989 důvodů, proč se vyhýbat psaní, jmenujte aspoň jeden, který je všechny převáží a který vám dá dostatečnou motivaci něco napsat. Nečekejte dlouho, za chvíli končí rok 2009...

[Daniela]

nebude to pro některé zdejší návrat do batolecího věku?
Už jsem se zpozdila dva workshopy, tak snad ani nemá smysl s tím začínat

[Florentyna]

Dani,
zpětně ty workshopy přece dodělávat nemusíš. Piš jen ty, na které máš chuť. Všechno to jsou jen cvičení na uvolnění zapadlých myšlenek, které možná stojí za zaznamenání a další zpracování.

[Daniela]

Vlastně jsem si s tím i hrála, ale špatně jsem si přečetla zadání a výsledek pak byl úplně mimo téma  Ale zabavila jsem se úžasně, jen se mi nechce začínat od začátku Ale jinak skvělá věc, jak se zabavit při čekání na zákazníka

[marmota-b]

nebude to pro některé zdejší návrat do batolecího věku?

Pro mě rozhodně (tedy pokud dobře chápu pojem batole), ale mám chuť to zkusit. Zítra.

[Abies Alba]

V roce 1989, těsně před tím, než zemřel Salvator Dalí (na následky popálenin, protože se pokoušel o jakýsi experiment se svíčkami ve vlastní posteli), jsem snila touhy, dny se vznášely jako galaktické barevné bubliny a noci přinášely dlouhé barevné obrazy.
Okouzlena Dalím, představovala jsem si krajiny, kde budíky rostou ve stromech a jsou pružné a koně mají nekonečně dlouhé a štíhlé nohy. Kde don Quijote je synonymem úspěchu a uznání a nikoliv bláznivého starce s bláznivým koněm i sluhou i cílem.
Kde Kristus bdící nad rybáři zůstal na kříži. TA temnost oblohy mě děsila, to prchavé světlo světa lidí mi nestačilo. Myšlenky mi vířily hlavou, tak kam se poděl? Bolí ho ty ruce a nohy? Rybáři o něm vědí? Vědí, že se na ně dívá a neopustil je? Zmatené otázky mi dobývaly mozek, až jsem únavou usnula, konce myšlení a úvah jsem se nedobrala…

[marmota-b]

Tak koukám, že jsem to zatím nezkusila... hm. A teď do toho nemám moc chuť.

[Makinka]

V roce 1989, těsně před sametovou revolucí, jsem oslavila třetí narozeniny. Spíš než demokratické volby a svobodu lidu jsem toužebně očekávala čokoládový dort s oříšky a pro svou neskromnost i s marcipánovými růžičkami. Procházela jsem kolem toho dortu, který byl vystavený ve výkladní skříni cukrárny U Mamlasů, tažena za ručičku přes celé Náměstí svobody, kde se za pouhých pár dní měly psát dějiny. Vyhlížela jsem tento cukrářský majstrštyk již z dálky, abych hodnotně strávila každou vteřinu v jeho přítomnosti.
   A přišel ten slavný den, kdy jsem se věkem octla na půli cesty do první třídy. Oběd jsem musela poctivě sníst pod pohrůžkou, že nedostanu moučník. Copak bych si mohla nechat ujít takový skvost? A hurá, vše bylo za mnou a já nedočkavě pobízela mámu, ať už dort přinese. Skutečně, na talíři se skvěl piškotový dort z jablek rozvařených v pudinku. Uhňácaný s láskou, ale bez umu a zkušeností. V tak raném stádiu života se každá křivda vrývá do člověka velmi hluboce a zanechává stopy až do dospělého věku. Ano, v době revoluce jsem očekávala umělecké dílo v podobě čokoládového dortu a dostala jsem hala bala naházené piškoty s kyselými jablky. Snad kdybych byla připravená na takový dar, naložila bych s ním lépe. Ano, v době revoluce jsme všichni doufali v něco lepšího, než čeho jsme se dočkali.

[vlaďka]

Makinko, paráda. K+

[Makinka]

Díky

[marmota-b]

Tak tady je můj stručný pokus:

V roce 1989, těsně předtím, než padl komunismus, mi nebyly ani dva roky. 17. listopadu jel táta do Prahy cosi zařídit a mamka poslouchala zprávy v rádiu a trnula strachy, aby se táta k něčemu nepřipletl. Po návratu se přiřítil domů, oči navrch hlavy. „Víš, co jsem viděl?“ ptal se mamky rétoricky hned ve dveřích. „Revoluci,“ řekla mamka. „Ne, polární záři,“ on na to. Vytáhl celou rodinu na kopec nad městem, abychom taky viděly ten vzácný úkaz.
Bohužel, nebyly mi ani dva roky a z polární záře si nic nepamatuju. Ani z roku 1989. Všechno to znám jen z vyprávění a z filmu Kolja. Zato rok 1993 si už pamatuju. Přestali jsme být ČSFR a mně to přišlo líto. Bavilo mě to říkat. Taky mě bavilo to F, asi proto, že se skoro nikde jinde nevyskytovalo.
Už je to dávno. Polární záři jsem podruhé neviděla. Ani nevím, jestli bych ji poznala.

[Mariebobr]

Jsi dobra, zrovna jsem premyslela, jak bych tenhle zazitek popsala ja, a tys me predbehla! Ale ja si to pamatuju. Navlikli nas do spousty obleceni, protoze byla hrozna zima a mrholilo, a vyvezli nas vsechny ve voziku na kopec. Ale ta zare uz koncila, videli jsme na temne obloze jen svetle modrou uplne na obzoru. Asi to bylo znameni jako kometa nad Betlemem

[Makinka]

To je krása, polární záři jsem viděla jen ve filmu. Taky bych ji jednou chtěla vidět na vlastní oči 

[marmota-b]

No, jak jsem napsala, já si z ní nic nepamatuju.

[Makinka]

No, jak jsem napsala, já si z ní nic nepamatuju.

Což je jako ji nevidět. Asi si uděláme zimní výlet do Laponska