Workshop #7: Vyhráli jste!

[Florentyna]

Trochu jsem vás zanedbávala, ale je pondělí, hlavy máte odpočaté, tak pojďme do dalšího kola.

Krok 1: Jistě znáte ty věrohodně vypadající, bílé, podlouhlé obálky, na kterých je nejen vaše adresa, ale i velmi výrazný nápis "Vyhráli jste!". Nejspíš je rovnou házíte do koše, protože víte, že obsah nejspíš obsahuje podmínku typu "můžete vyhrát, když...". Dnes vám zase jedna taková přišla. Jenomže co když je to tentokrát jinak?

Krok 2: začněte psát, co se vám honí v hlavě. Co jste asi tak mohli vyhrát? Co možná nevyhrajete, když obálku neotevřete a vyhodíte? Celý text uveďte větou: Osud si se mnou občas tak trochu hraje.

Krok 3: editujte a publikujte. Pokud to jde, přidejte také nějaký recept, který s vaším textem souvisí.

Krok 4 (k zamyšlení): kdybyste vyhráli týden svého života a mohli ho strávit psaním, co byste napsali?

[Cookie]

Krok 4 (k zamyšlení): kdybyste vyhráli týden svého života a mohli ho strávit psaním, co byste napsali?

Flo, tak totok je krutá rána. Kdybych vyhrála týden života, nevěděla bych co psát dřív. Dokončit rozepsané? Napsat rozmyšlené? Rozletět se k nebesům a honem pochytat všechnu inspiraci, která poletuje kolem? :o)

[marmota-b]

Krok 4 (k zamyšlení): kdybyste vyhráli týden svého života a mohli ho strávit psaním, co byste napsali?

Asi kus od každého. Něco rozepsaného, něco rozmyšleného a dosud nezačatého a možná i něco zcela nového... každopádně by to všechno byly nějaké příběhy, nanejvýš úvahy.
Nebo bych sedla a přeložila jednu americkou knížku, kterou mám ráda a která podle všeho není do češtiny přeložená... akorát že to bych asi za týden sotva stihla.

[Cookie]

Nebo bych sedla a přeložila jednu americkou knížku, kterou mám ráda a která podle všeho není do češtiny přeložená... akorát že to bych asi za týden sotva stihla.

Tak to Ti velmi aktuálně můžu potvrdit na sto procent, i měsíc je na takový úkol ukrutánsky málo. Jaká je to knížka, jestli se můžu zeptat? :o)

[vlaďka]

Krok 4 (k zamyšlení): kdybyste vyhráli týden svého života a mohli ho strávit psaním, co byste napsali?

Flo, tak totok je krutá rána.

Úplná podpásovka. Ale docela určitě to bylo něco mizerného, nanicovatého a neschopného, co není hodno lidské bytosti (pardon, dnes mi byl jeden výlev zkritizován)

[Andule]

na psaní asi nemám talent, ale nedalo mi to 

Osud si se mnou občas tak trochu hraje. Ale možná se mi to jen zdá a žádný osud ve skutečnosti neexistuje. Jako malá jsem málem vypadla z okna, skoro jsem se utopila v rybníce a snad se osudu zachtělo a nechal mě naživu. A snad jen díky osudu jsem potkala jeho. Mého (téměř) dokonalého chlapa.

Když umřel náš děda, museli jeho synové prodat dům, peníze si rozdělit a opět si jít každý svou cestou. Pro jednoho to znamenalo uložit peníze na účet a přemýšlet co s nimi, ten druhý musel vymyslet, kde najde pro sebe a svoji rodinu nový domov. Ten druhý syn je samozřejmě můj táta a nový domov nakonec našel. Dalo nám to hodně práce (když říkám hodně, myslím tím opravdu hodně!) a ještě to bude trochu snahy vyžadovat, ale bydlíme ve vlastním domě s velkou zahradou a jsme spokojení. Já ale o trochu víc, než ostatní.

Brzy po zahájení prací na našem novém domě jsem zjistila, že máme mladého pohledného souseda. Naše seznamování začalo v létě nevinným povídáním přes plot, pokračovalo na podzim, když jsem využívala jeho znalostí ohledně počítačů a skončilo v prosinci, když jsme si pustili film a otevřeli láhev vodky. Z mé strany to bylo již od začátku vymyšlené do posledního detailu, jen on, chudák, neměl nejmenší ponětí, co na něj chystám.

Asi tomu osud chtěl, protože 9. prosince to budou dva roky, co jsme otevřeli tu vodku, potají se líbali u branky a dohodli se, že to spolu zkusíme.

Teď to vypadá tak, že má v pokoji novou postel (vlastnoručně vyrobenou), na tu starou jsme se totiž sotva vešli, veškerá volná místa jsem mu zabrala svým učením, kosmetikou a prášky na alergii, obědváme buď na jedné nebo druhé straně plotu, záleží na tom, která kuchyň má lákavější nabídku.

A co můžu vyhrát, když otevřu tu dnešní, zaručeně výherní, obálku? Je mi to jedno a nic nechci. Já jsem totiž nad osudem vyhrála báječnýho chlapa!

berte to jen jako pokus 

[Florentyna]

Hezký!
Jestli je tohle první pokus, tak se o to víc těším na ty další.
K+.

[marmota-b]

Jaká je to knížka, jestli se můžu zeptat? )

Bless the Beasts and Children od Glendona Swarthouta, v našich krajích zjevně zcela neznámého, protože se nevyskytuje v databázi Národní knihovny. Jeden známý z mezinárodního diskuzního fóra mi iniciativně poslal jednu ze svých dvou kopií té knížky, když zjistil, že asi máme v některých ohledech podobný vkus... a trefil se. Je to strašně působivý příběh o pěti klucích na letním táboře, kteří jsou totální outsideři a jedné noci se snaží něco dokázat - a čtenář nejdřív vůbec neví, o co vlastně jde, a postupně se to dozvídá z různých retrospektiv; krom toho to má i takovou environmentální rovinu, jestli je to to správné slovo, a celkově je to fakt hrozně silná knížka...
No, to mě trochu inspiruje... vyhrát nějakou takovou knížku, ne snad zrovna z obálky, ale tím, že někdo usoudí, že by se mi líbila, to není k zahození...

[Mariebobr]

Jsem nemocná, tak jsem si řekla, že to taky jednou zkusím. Kraťoučký příběh je vymyšlený, lehkou morbidnost přičítejte tedy dušičkám nebo čemu chcete a recept mě teď zrovna žádný pěkný nenapadl, tak si dosaďte, co někdy někdo slíbil vám

Osud si se mnou občas tak trochu hraje.
Kdo tohle řekl, snad ne já? Já na osud přece nevěřím. Znáte to, někdy řeknete něco, co by vás ve skutečnosti ani nenapadlo. Vyslovíte něco, aniž byste si to předem promysleli. A pak se nestačíte divit, co to způsobí. Takové hrátky osudu se mi stávají pravidelně a já pak s překvapením zjišťuju, že jsem slíbila něco, co nemůžu splnit, nebo se přihlásila k názoru, který mi ani není vlastní. Ale proč mě právě teď napadlo mluvit o osudu, když na něj nevěřím? Na smysl některých životních obratů totiž člověk jen těžko přichází a u některých na něj do konce života, alespoň tohoto, nepřijdeme. A tak to vyčítáme osudu.
Před chvílí se ke mně doneslo, že paní P., které jsem před časem slíbila recept na ..., tragicky zemřela. Teď ho můžu tak akorát vykřičet osudu do tváře. Chceš recept? Máš ho mít! Vyřiď ho paní P., třeba bude mít radost.
...
A já teď přemýšlím nad všemi recepty, které mi kdy slíbila moje babička. Babička je nemocná a nevím, jak to s ní dopadne. Sedám rychle na vlak a jedu z ní vymámit tu letitou moudrost, abych osud aspoň v něčem předstihla. Je to lepší, než celý život přemýšlet, jak ona to asi dělávala. A když se uzdraví, pustíme se do vaření společně a přitom mi bude vyprávět všechny svoje další moudrosti, které za život nasbírala.

P.S. O týdnu psaní teď nechci ani slyšet, jelikož se mi blíží termín odevzdání bakalářky

[vlaďka]

Hezké a podnětné. k+

[noemmi]

Osud si se mnou občas tak trochu hraje.
Celý život mne neřestává překvapovat. A ne zrovna mile. Byla jsem mladá. Byla jsem romanticky zamilovaná. Mám krásný a dojemný příběh, jako ostatně většina z nás. A s dobrým koncem. Jenže ony ani ty dobré konce nemusí trvat věčně.
Mé první dítě byla holčička. Umřela. Pak jsme měli chlapečka. Další dítě mi lékaři zakázali, ale copak to jde? Nikomu jsem o tom neřekla. Takový stres! Až pak, když už bylo příliš pozdě na nepříjemné přesvědčování. Dva kluci lepší než jeden, že?
Manžel umřel podstatně dřív, než bych chtěla. Není to spravedlivé, věříte mi?
Teď je mi osmdesát čtyři. Už sama nikam nemohu. A tak jen čekám, kdo přijde za mnou. Nevím, kde se stala chyba. Protože popravdě tedy - představovala bych si to trochu jinak.
Špatně jsme je vychovali? Nebo je to dobou? Nebo touhle kulturou? Chtěli byste nás někam uklidit? Nikdo nechce být starý. Znala jsem jednoho chlapíka. Naplánoval si ve třiceti sebevraždu. Protože nechtěl být starý. Tak moc se toho bál. A proč už ve třiceti? Prý by si to pak mohl rozmyslet. Že by mu to pak už nemuselo připadat tak zlé. Ne ne, raděj nic neriskovat. S ním si taky osud slušně pohrával. Jeho otec mu toho moc nepředal. Ale ochutnal díky němu psí maso a býčí koule (tak to říkal on!). Recept se asi příliš nehodí... Jo, a nebojte, jeho příběh končí dobře. Třicet už mu bylo. Má ženu. A syna. Svůj nejtěžší boj vyhrál.
A co já? Já tu sedím. Chodí mi ty výherní obálky - znáte to. Už na ně nevidím. Ale taky jsem si občas odepsala. Mohla sjem to probrat se synem - ona totiž každá záminka dobrá, víte? NAvíc jeden nikdy neví. Třeba bych fakt mohla vyhrát. Pár milionů. Ne pro mě, samozřejmě. K čemu by mi byly? Ale já už bych věděla, co s nimi.
Jenže ono to není v životě tak jednoduché. To já už vím.

[Andule]

krásné  k+