Workshop #1: jako lev v kuchyni

[Florentyna]

1. Z následujících slov vyberte jedno, které se vám nejvíc líbí:
asparagus - bageta - cikorka - dalamánek - espresso

2. Z následujících slov vyberte další:
fidorka - gusto - hruška - chlebovník - indiánek

3. A ještě naposledy:
jehněčí - kuřecí - lízátko - meruňkovice - nožík

První krok (po jeho splnění můžete s tímto úkolem skončit):
Teď máte tři slova. Použijte je v krátkém příběhu. Začněte ho větou "Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci."

Druhý krok (byla by škoda skončit u prvního kroku):
Teprve nyní začněte škrtat, přepisovat a ladit myšlenky. Nápady jste ze sebe dostali, teď je čas upravit jim kabátek. Až příběh upravíte, publikujte ho zde.

Třetí krok (pokud svůj příběh chcete využít dál pro publikační účely):
Přidejte recept, který znáte a který nějak s příběhem souvisí. Máte originální úvod k receptu nebo zápis do svého kuchařského deníčku.

Čtvrtý krok (k zamyšlení):
Jakou povahu máte jako lev zavřený v kuchyni? Chodíte bez přestání dokola? Nebo ladně skáčete ze židle na židli a z židle na linku a užíváte si v ní? Anebo spíš ulehnete do kouta, líně zíváte a čekáte, kdo se ke kuchyni přiblíží? Je kuchyně vaším útočištěm před vnějším světem?

[vlaďka]

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. Kroužím, korzuji. Od ničeho k ničemu. Nemám co na práci, plánované aktivity mě vůbec nelákají. Mohla bych něco uvařit. Ale co? Prohlížím seznam na ledničce odshora dolů. Pak zdola nahoru. Pak ještě jednou. Na všechno, co tam stojí, jsem kdysi měla chuť. Ale ne teď. Přemýšlím, dumám, obcházím. Ke sporáku, k ledničce. Ke sporáku, k ledničce. Bez cíle a účelu. Zastávka u kávovaru. Že bych si udělala espresso? Třeba bych se aspoň uklidnila. Musela bych si s ním sednout. A ke kávě samozřejmě něco dobrého. Šplhám do vyšších vrstev kuchyňského ekosystému, abych se podívala po poslední zbylé fidorce. Rozzuřený skok dolů. Někdo mi ji sežral! Zběsilým tempem párkrát přesprintuji půl metru od sporáku k ledničce a zpátky. Kávovar se tiše žhaví a soustrastně na mě pomrkává červeným očkem. Nový skok vzhůru, tentokrát překontrolovat obecný stav. Myšlenky se upínají k zatím neznámé kořisti. Je z čeho vybírat. Zrak mi padne na Danýskovo lízátko. Sežral mi fidorku, bídák. (Nejspíš jsem mu ji sama podala, tak vysoko nevyleze.) Bude pykat. Jenže lízátko ke kávě pořád není ta magická kombinace, po které toužím, kterou hledám, kvůli které jsem se v první řadě zavřela do kuchyně. Myšlenky se potulují, ale tempo si drží. Až najdou kořist. Něco dětinského, prostého, dobrého. Něco, co se tváří jako lízátko, ale když do toho na závěr nezapíchnu špejli, obstojí i jako elegantní "dospělácký" dezert - cheesecakové kuličky.

[Tyna]

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci.  Mám na něco chuť, ale trochu tápu. Nahlédnu do chlebovníku, ale tam na mě smutně kouká jen oschlý dalamánek z předešlého dne, takže svou nejlepší kondici má už dávno za sebou. A navíc, pro tuto chvíli jsem lev, takže bych si mnohem radši dopřála nějakou pořádnou flákotu masa. Nakouknu tedy do lednice.  Neuvěřitelné se stalo skutečným - čerstvé jehněčí maso přímo bije do očí svou nádhernou jemně nachovou barvou.  Ihned si představuji, jak by mu to nejlépe slušelo. Bylinky ze zahrádky a pak jen zprudka opéci tak, aby zůstalo maso šťavnaté a lehce narůžovělé…to my lvi moc rádi.

[Abies Alba]

Chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. Myšlenky v hlavě jsou neodbytné a nenechají klidné ani nohy, tři kroky tam, tři zpátky. Povzdech... Pohledem sklouznu ke stolu, kde voní v čekankovém hrníčku cikorka. Chvíli přemýšlím nad souvislostí cikorky a čekanky, lehce se mi po tváři mihne úsměv. A zase povzdech... Čekat a čekat, krok sem, krok tam. Doteď život chutnal jako sladká hruška, jenže se něco pokazilo, náhle vosy ukusují ze šťavnatého plodu nejměkčí a nejvoňavější kousky... Otazníky víří, vykřičníky křičí. Není možné dát přemýšlení směr, není možné dobrat se závěru. Bezmyšlenkovitě otáčím kohoutkem, voda teče, pleská, kapičky se tříští o maličký nožík, dárek od milovaného člověka, zapomenutý ve dřezu.


Hruškový salát s rokfórem
50 g rokfóru
150 ml bílého jogurtu
2 lžíce nakrájené pažitky
několik salátových listů lollo rosso
několik listů salátové čekanky
několik listů kadeřavého salátu
2 zralé hrušky
pepř
celá stébla pažitky na ozdobu

Sýr rozmačkáme vidličkou v misce, vmícháme postupně jogurt, až vznikne hladká zálivka. Přidáme pažitku a podle chuti opepříme.
Listy salátů a čekanky natrháme na kousky, upravíme na talíře.
Hrušky rozčtvrtíme, odstarníme jádřince a pokrájíme na plátky.
Plátky hrušky narovnáme na listy salátu.
Hrušky přelejeme zálivou a ozdobíme stébly celé pažitky.

Zdroj receptu: 1000 klasických receptů z celého světa, strana 745

[noemmi]

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. Celá kuchyň mě štve. Nejvíc nevytřená podlaha. Zametu alespoň drobky pod dětskou židličkou. Znatelně se celé kuchyni uleví, a mně ostatně taky. Usedám na židli a přemýšlím o svém kuchařském umění. Zdaleka není takové, jaké bych chtěla, aby bylo. Vždyť momentálně si ani nemohu vybavit, co je to asparagus. Jdu si uvařit alespoň čaj - fenyklový. Ne že by byl tak neodolatelný, ale stále ho zapomínám pít. Opět usedám na židli - mám teď neskutečně dlouhých patnáct minut. Nejprve to byla FlyLady, kdo mě upozornil na to, že za čtvrt hodiny se toho dá hromada stihnout. A teď je to ten čaj - často zapomenu, že se vůbec dělá. Když pak zapípá minutník a mně dojde, kolik jsem toho udělala, nestačím se divit. Teď ale nic nedělám. Sedím a koukám před sebe. Přemýšlím, kdy už si konečně koupíme ten chlebovník. Říkáme mu tedy chlebník, ale asi to bude totéž. Krom toho chlebník je v prvé řadě to co nosili Hoši od bobří řeky na své výlety. A měla ho i Hanka - někde ho asi vyhrabala a já jsem jí ho záviděla, přestože o jeho nezměrné praktičnosti na vandru mám dodnes své pochybnosti. Vzpomínám na ty roky, kdy jsme chodili na vandry. Bylo to fakt fajn. Každý měl svůj nožík . A vařili jsme si společně kaši. Porič (a neříkejte, že se to tak nepíše, a třeba ani nečte). V tom lese chutnal vždycky tak nějak jinak, líp. Nejprve jsme vedli boj o to, jestli plechovku salka necháme kolovat a kaši uvaříme z mléka a cukru, a nebo jestli ho do ní použijeme. Karindián obvykle vyndal krabici mléka a přesvědčil nás, že salko bude kolovat. A tak jsme do kotlíku nalili mléko, nasypali vločky, přiklopili, dali nad oheň a doufali jsme, že trojnožka vydrží. Obvykle vydržela. Jednou jsme na kaši docela kašlali - co se míchání týče. Asi jsme zrovna stavěli vor, nebo něco takového. A ona se nepřipálila (nebo jen trochu). A byla mnohem lepší, než obvykle. Potom se kaše musí dostatečně osladit, když tam tedy není to salko. Když byla sezóna, nasypali jsme tam plno borůvek. Na Aljašce jich rostou mraky, sbírá se to úplně samo. A taky nesmí chybět rozdrcená tatranka - ta kaši dodá fakt skvělou chuť. No a pak už stačí jen kaši rozdělit mezi strávníky. Pomodlit, a jíst. Akorát ten kotlík i ešusy se pak děsne blbě mejou. Ale s pískem a přesličkama se to vždycky nějak zvládne...

A jakou povahu mám jako lev zavřený v kuchyni? Dneska to byla zcela jistě nostalgická. I s receptem:) Když není co vařit, je to celkem často nostalgická, ono se v té kuchyni docela hezky sedí. Ale jinak tam samozřejmě vařím - spokojeně, a vesele.

[lucianka]

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. To je blbost! Nejsem zavřená, takže svobodě se meze nekladou. Myslím na dalamánek, ale místo toho nacházím v lednici indiánka. Muž si chtěl šplhnout. Ani tenhle zákusek mi nestačí. Mám prapodivné chutě. Je jaro - léto, všechno zraje, mečí, houká, bečí, a já mám chuť na jehněčí. Po rudokožci ovečku? No tak! Že se nestydím?! Nestydím. Variace se nabízejí různé (až hrůzné), ale proč nespojit dalamánek a jehněčí kamarádsky špenátem? S přídavkem špetky imaginace (fantazie) se sem i indián vklíní - přílohy znají a maso jistojistě konzumují. Otázka zní: "Jak na tom jsou se špenátem?" Znali ho? Byli pepkonámořníkovití nebo nepepkonámořníkovití? Kdo ví? Dalamánek mi chutná, indiánky mám ráda, jehněčí přijde o Velikonocích vhod - proč si vše tedy nedopřát? Alespoň dnes, imaginárně, pohromadě.

[Merlin]

Bez receptu ...

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. Švihám ocáskem ze strany na stranu, vouskama se otírám o skromný nábytek v babiččině světničce. Venku prší a déšť bubnuje na malinkatá okénka, určitě ze škodolibosti se za jedno posadil vrabčák. Ven nepůjdu, namočil bych si pacičky a ony by mne pak ukrutně zábly. Raději pěkně stočím ocásek kolem sebe a uhladím si srst. Vlastně jsem docela spokojený - v peci praská dřevo a měkoučké teplo se líně povaluje všude kolem. Babička prošla kolem mě a postavila vodu na cikorku - včera jí donesla nový voňavý balíček stará tetka Blažejová. Babička zmoženě usedla na starou rozpraskanou židli vedle stolu a povzdychla si. Stulím se k ní na klín a temně předu. Vychutnávám si mazlení jejích něžných rukou. Jsou samý mozol, místy rozedřené těžkou prací, pacičkou jí pohladím a vnímám žíly vystouplé nad šedivou kůži. Moje milovaná babička. Ve světničce je ticho, déšť venku ustává a slyšet je akorát hlasitý tikot hodin na stěně. Voda vře a babička mne odhání. Vystrčím všechny drápky, naježím srst, prohnu se a zívnu. Srká z potlučeného hrnku. Schovaného pod stolem mne ticho kolébá ke spánku.

Lezu na nejvyšší strom, který jsem kdy viděl, drápy pevně zaklesnuté do tvrdé kůry. Unavené svaly náhle povolují a já padám!

Otevřu oči a srdce přestává divoce bít. Jsem zase v teplé babiččině světničce. Stále sedí za stolem, umytý hrnek je zpátky v omšelém kredenci a ona nožíkem vykrajuje jadřinec z hrušky. Stulím se do klubíčka a nechávám těžká víčka skrýt deštivý den. Budí mne čísi volání. Nerozumím slovům, ale vím, že se něco hrozného stalo.

Ticho ve světnici je pryč, všude dupou cizí nohy. Skoro mi šlápli na ocásek. "Co se děje?!" vřískám a hrnu se z pod stolu do studené místnosti. Hledám babičku. Křičím a zoufale syčím na každého vetřelce. Konečně ji najdu. Leží v posteli. Ale je na ni něco divného; je malá a prázdná. Skořápka. Křečovitě se tulím k nehybným rukám a naříkám - "Babičko, já jsem tady, pohlaď mne!" Čísi ruce mne berou z její náruče a já z posledních sil bojuji. "Pojď Chlupe, budeš bydlet u nás ..."

[Abies Alba]

Protože jsem nesplnila krok č. 4, tak to popíšu zvlášť:

Lev bydlí v mojí hlavě odedávna. Je to taková líná ospalá kočka, co se probouzí s chutí k jídlu a pak jde lovit. To jsou chvíle, kdy je lev snesitelný, dokonce milý a vypadá jako ochočené zvířátko. Jenže! Čas od času ho něco dožere a začne řvát a dávat najevo, kdo že je tady pánem divé zvěře... Když je ten lev takovejhle, tak ho ráda nemám a stydím se za něj. Samozřejmě až když se uklidní. To pak zaleze do postele, protože  postel plná peřin a polštářů v zelené barvě, s malou červenou kočičkou Ofélií, to je jeho útočiště před světem.

[Daniela]

Chodí po kuchyni jako lev zavřený v kleci. Dnes obzvláště nervózně. Vlastně se to na kuchyni zatím ani moc nepodobá, pořád je to jenom pracovní název.
"Jak se to stalo?" nevěřícně kroutí hlavou. Prohlížím si kolečka a křížky, které jsem včera malovala po zdi. Někde je připsáno kabel 220, někde studená a teplá voda. Většina je neposkvrněna, elektrikář a instalatéři se trefovali hodně mimo, odpad je dokonce o půl metru nalevo.
"Jestli je to necháme předělat, zdržíme se o další den" zoufalství z něj přímo čiší, znamenalo by to další měsíc u tchýně. Je mi ho líto, v duchu prohazuji těch pár skříněk a s výsledkem ho obeznamuji. Hned se mu zvedne nálada a ukousne půlku fidorky najednou.
"Máš hlad, viď" promluví ze mně máma. "Podívej, truba je zapojená, stačí dojít koupit kuře a můžeme ji vyzkoušet"
"To jako myslíš něco vařit? Tady?" Rozhodnu se ignorovat podtón, řadící mně mězi blázny a vysvětluji: "Koupíš kuře, sůl a máslo. K tomu nějakou zeleninu a bagetu jako přílohu. Ptáka rozřízneme, osolíme a strčíme na plechu do trouby. Jestli funguje, tak po hodině bude vonět a pak už jej jenom poklademe plátky másla, podlijeme vodou a vrátíme ho na chvilku zpátky."
"Nevím, ve které krabici jsou nože..." Vybere si z informací nejméně podtatnou.
"Tak vybalíme přímočarku, stejně ji potřebujem vyzkoušet, než začneme řezat podlahu" pokusím se o vtip. Na chvilku zavládne ticho, pak se zasměje, popadne peněženku a rychlými kroky se vzdaluje.

[Ginevra]

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. Mám chuť na něco sladkého, přestože vím o pneumatice obepínající můj pas. Proč si raději nedám celozrnný dalamánek? Protože bych na něj musela naložit jetě nějakou dobortu, abych to suché pečivo něčím obohatila. Rázem se kalorie kupí a energeticky překonají oblíbenou bílou fidorku. Ani obyčejné malé lízátko nemůže konkurovat dalamánku s máslem, plátky hermelínu a turistického salámu a hromádkou té nejšťavnatější zeleniny.

Mlsné chuťové buňky si žádají své, navzdory tukovým zásobám, začínám shromažďovat suroviny na lehký, ale variabilní moučník. Dnes se bude rolovat!

Najít 6 vajec, 6 lžic mouky a 6 lžic cukru není nic složitého. Vyšlehat žloutky s cukrem, zasypat moukou a završit lavinou sněhu z 6 bílků je dobrý tělocvik pro pravou ruku držící rotující tyčový mixér. Šlehání dalo zabrat, ale vidina zarolované svačinky mě žene dál. Honem s těstem na plech a do trouby. Možná za 20 minut nebudu zklamaná.

Trouba zapípáním ohlašuje konec své činnosti. Horký plát rychle přenesu na mokrou vyždímanou utěrku a a po délce zaroluji. Než vychladne připravím nápľň. Oloupu banány, snažím se najít co nejvíce rovné. Nutela nebo marmeláda? Jistě znáte výsledek tohoto dilema. Banán a nutela jde k sobě stejně dobře jako jahody se šlehačkou.

Studenou roládu opatrně rozbalím, potřu nutelou, naskládám banány a opět zabalím. Nostalgicky zavzpomínám na maminčiny rolády a s chutí se zakousnu do prvního odkrojeného kousku. Možná jsem zhřešila, ale za malé oslazení života to stálo. Možná nějakou kalorii spálím, až vyžehlím tu hromadu prádla zabírající celou postel.

[Florentyna]

Uzavírám první workshop. Příspěvky můžete přidávat i nadále, ale už se jim nedostane vyhodnocení. Pro tuhle chvíli musím říct, že mě velmi mile překvapily Abies, Noemmi a Daniela, aniž by předem prošly autorským drilem Bistra. Každá jste tam dokázala dát kousek sebe, každá jste dokázala zachytit, co právě prožíváte, a to je něco, co vás nikde nenaučí. Abies s Noemi tam navíc velmi vtipně přidaly související recept. Jestli to s vámi takhle půjde dál, za chvíli jste někde v časopisu nebo v novinách.

Co se týká autorek Bistra, pak gratulace tentokrát jasně patří Vlaďce.

Merlin mě nepřekvapil, napsal to skvěle. Cena za originální ztvárnění hlavní postavy putuje opět k Vaněčkům.

[noemmi]

Oooo, takovou pochvalu:) Díky, paní šéfová

Jinak mně se líbila Abies - jakože mi to utkvělo v hlavě, úplně jsem jí chtěla napsat soukromou zprávu, co se u nich děje .

[vEruska-v-kuchyni]

Tak jo, taky jsem si jeden článek mimo soutěž střihla.  Dala jsem jej na blog http://blog.veruska.cz/?p=659

Docela jsem se pobavila A ráda budu pokračovat, už se těším!

[Florentyna]

Věruško, super! Moc se mi to líbí. Jako úvod k receptu je to velmi originální a já s tebou navíc velmi sympatizuji co do dění ve zkušebních kabinkách

Další zadání je už na světě. Těším se, co vymyslíš ve druhém kole.

[vlaďka]

Já vám dám dění ve zkušebních kabinkách. Obě holky hubený a ještě vymýšlíte Nevšimly jste si, že tu taky máte čtenáře větších konfekčních velikostí než 38?