Workshop #1: jako lev v kuchyni

[Zuska]

Pozdě, ale přece:)

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. To vždycky na začátku. Chodím se tam totiž schovat před světem. Na chvilku vypnout, nemuset přemýšlet nad zásadními životními otázkami, nemuset přemýšlet vůbec nad ničím. Řešit tak nanejvýš, kdo vynese koš.

Abych mohla úplně vypnout, potřebuji vařit. U toho se totiž přemýšlet nemusí, pokud to děláte dostatečně rychle. A já vařit jinak než rychle neumím. Bohudík.

Na začátku si vždycky uvařím espresso, k němu najdu něco sladkého. Mamka má doma pro takové příležitosti zásoby fidorek, já ale radši nějaký koláč. Při hledání sladkostí pak obvykle objevím něco inspirativního.
Dneska to byla konzerva s loupanými rajčaty. Ani jsem nevěděla, že je ještě doma máme. Přihodím k nim trochu koření, kuřecí maso a olivový olej, dám to všechno zapéct, k tomu čerstvou bagetku... A lev může z kuchyňské klece ven. Hlava už je zase čistá, břicho plné dobrého jídla už je jen bonusem:)

PS: Ten recept je jen chabou vzpomínkou na cosi, co jsem minulé léto ráda vařila. Bylo to po sicilsku, recept byl v Chef Gurmánu, původně s rybkou..každopádně to nemůžu najít, čímž prosím vás, kdo loňské Chef Gurmány vlastníte, abyste mi napsali, kdybyste ho objevili

[vlaďka]

Jen tak čistě mimochodem - Flo, kde máš svého lva ty?

[Florentyna]

V kleci
Pustím ho ven, neboj.

[Florentyna]

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. Na zárubně se lepí hlouček lístečků s úkoly k vyřízení a zkoumavě se na mě dívá. Koupit pánev, najít manžetové knoflíčky, zajít do čistírny, poslat editorce témata článků na příští měsíc, zavolat mámě, převlíknout postele. A do večerního krmení je ještě daleko.

Grrrvrrruaaa.

Tohle nejsou žádné výzvy. Raději bych se teď proháněla po městě, koukala do oken restauracím a kavárnám, studovala vývěsní tabule, kde je co dobrého k snědku, prošla kolem zelinářských stánků a nechala si proudem vzduchu od přijíždějícího metra čechrat hřívu. Nakonec bych ulehla v parku do stínu stromu, abych v klidu a polospánku strávila to báječné jehněčí kolínko z Imperialu. Chtělo by to možná ještě kávu... Líně vstávám ze židle, zapínám malý knoflík a koukám, jak se bezpracně připravuje espresso. Být tak na svobodě, s chutí bych k němu zakousla do indiánka, ale toho mi do klece nedávají. Aspoň že je v mrazáku ta včerejší ovocná zmrzlina.

Grrrvrrruaaa.

Lístečky tam stále ještě zevlují. Koukají na mne a čekají, co udělám. Možná si teď chvíli myslí, že je hypnotizuji pohledem, ale to je omyl. Koukám skrz ně, vidím tam stáda lidí, sluníčko, čerstvý vzduch a nekonečný prostor.

Grrrvrrruaaa.

Manžetové knoflíčky budou muset ještě chvíli počkat. Když sebou pak hodím, mám teď hodinu k dobru. Sice jsem v kleci, ale dveře nechal někdo otevřené. Tak zatím.

[penda]

Někdy chodím po kuchyni jako lev zavřený v kleci. Ale jen jako. Pořád jsem to já a náš nový byt 2+1. A v něm kuchyně ... kuchyňka ... kuchyněčka. Na místě, kde všichni ostatní mají předsíňové šatní skříně, my máme kuchyňskou linku. Linku "do el".

"Mami, kam s tou krabicí?"
"Mami, kam mám dát ty skleničky?"
"Do té skříňky napravo se už nic nevejde." "
"Mami, Pavlinka se asi pokakala. Smrdí."
"Mami, je tu něco na zub?"
"Pavlinka chce lízátko, můžu jí ho dát?"
"Je v košíku ještě fidorka? ... Hm, není."
"Mami, tys ji snědla?"
"Mami, slyšíš mě? Halóóó, kde vůbec jsi? Mamííí!!"

Zakusuji se do poslední kokosové fidorky nad hrnkem vařící cikorky. Usmívám se. Přes sluchátka na uších se ke mně dostanou jen libé melodie.
I lev musí občas vypnout...